 |
|
|
 |
 |
Recenze CDPavel Josef Vejvanovský
|
 |
 |
|
[detaily]
|
Dina Šnejdarová
Harmonie 7/2002
|
 |
Marek Štryncl v bookletu tvrdí, že Johann Caspar Ferdinand Fischer (1656-1746) je skladatelem s velkou budoucností. Po poslechu desky mu jistě dáte za pravdu. Díky autorům spartací a realizací Emiliánu Trodlovi a Tomaši Slavickému, kteří objevili jeho skladby v archivu Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, a nadšenému interpretačnímu týmu budou moci zájemci z řady zemí posoudit melodickou krásu a kompoziční zručnost polozapomenutého „českého“ mistra. Supraphon se dal přesvědčit, aby světové premiéry Fischerových děl vydal, a dobře učinil. Myslím, že je to přesně ten typ hudby, který by mohl ve světě slavit úspěchy. Marek Štryncl vsadil na podobný tým hráčů a zpěváků jako u Zelenky (Sub olea pacis – Supraphon). Výsledek je ještě lepší, neboť jestliže u Zelenky jsem měl drobné výhrady k sólovým zpěvákům, zde zpívají po vokální i technické stránce slyšitelně lépe. A tak rozpačitost zůstala pouze nad kontratenoristou Forsterem, jehož hlas rozhodně nepatří k těm, které by posluchače dojímaly. Orchestr Musica Florea byl opět dirigentem výborně připraven a u nás bezkonkurenční výkon podal i hradecký chlapecký sbor Boni Pueri. Škoda, že v dobře připraveném bookletu nezbylo místo na český překlad latinských textů.
Luboš Stehlík
Harmonie 12/2001
Klasická hudba
Objev z archivu
Známý český soubor dobových nástrojů Musica Florea přichází se světovou premiérou nahrávky skladeb, které kdysi zněly v kostele sv. Františka u Karlova mostu. Tam bylo centrum Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, jenž po sobě zanechal bohatý hudební archiv. V něm se nalézají i opusy dnes málo známého barokního autora J. C. F. Fischera (1656-1746). Rodák z Čech působil i v Německu, pro křižovníky komponoval řemeslně vyzrálou hudbu, jejímž středobodem je pokora před sv. Křížem. Dirigent Štryncl vede ansámbl k pietnímu provedení dle autentických požadavků. Velmi dobrý je výkon chlapeckého sboru. Sólisté zpívají vesměs malými a rovnými hlasy; možná proto působí snímek trochu syrově a tvrdě. Ale třeba to byl záměr.
Věra Drápelová
MF Dnes, prosinec 2001
|
 |
V létě loňského roku byla ve Vladislavském sále Pražského hradu v rámci mezinárodního festivalu Europamusicale provedena s velkým úspěchem novodobá premiéra alegorické hry Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona (Melodrama de Sancto Wenceslao), ZWV 175. Supraphon pohotově uskutečnil krátce poté nahrávku, která vyšla téměř přesně po roce od provedení. V první řadě je třeba zdůraznit, že monumentální provedení by se nemohlo uskutečnit bez vize a nadšení uměleckého vedoucí orchestru Musica Florea Marka Štryncla a entusiasmu všech účinkujících včetně taneční skupiny, kterou si bohužel k nahrávce musíte pouze domyslet. Hlavní význam projektu Supraphonu je právě v názvu „world premiere recording“, v tom, že světu je nabídnut jeden z nejvýznamnějších vokálně-instrumentálních Zelenkových opusů v kritické edici, v tzv. autentickém pojetí.
Co napsat k interpretaci? Občas zaregistruji názor výkonných umělců, že je třeba mít při reflexi výkonů dvě měřítka – české a světové. Při tom prvním by nahrávka po zásluze dobyla tip HARMONIE, hodnocení v záhlaví recenze odpovídá druhému měřítku! Světové měřítko musím použít už proto, že vydavatel jistě zamíří s nahrávkou na zahraniční trhy, kde vstoupí do neúprosné interpretační soutěže. Nahrávka má jako stůl čtyři opory – spojené orchestry (Musica Florea, Musica Aeterna), dechový soubor Ensemble Philidor, dětský sbor Boni Pueri a dirigenta Marka Štryncla. Všichni se zhostili svých úkolů nadstandardním způsobem. Sólisté jsou výkonnostně v podstatě vyrovnaní a jistě ze sebe vydali vše co mohli, do světové pěvecké špičky však přece jen kus cesty schází. Možná však, že na vině je i režisér Petr Řezníček, že vybral střihy, ve kterých nelze přeslechnout jemné problémy se souhrou, s jistou rychlostí běhů, jednolitostí rezonance, nosností a krásou tónu… Možná syrovost a „antibelcantovost“ zpěvu souzní s představou autenticity Marka Štryncla, ve světě se však barokní hudba ve vrcholném pojetí zpívá trochu jinak. Ostatně z nahrávky jsem měl pocit, jako by byla až příliš „live“. Mohl bych detailně psát o jednotlivých sólistech, myslím však, že to není nutné. Snad jsou si všichni vědomi svých achillových pat. Úroveň orchestru Musica Florea má obdivuhodně vzestupnou křivku, nicméně do absolutní špičky anglických, holandských, francouzských a německých souborů musí ještě dozrát. V jejím případě jsem však optimistou.
Luboš Stehlík
Harmonie 8/2001
Noémi Kiss, Anna Hlavenková (Sopranos); Markus Forster (countertenor); Jaroslav Březina, Adam Zdunikowski (tenors); Aleš Procházka (bass); Musica Florea; Musica Aeterna; Boni Pueri Czech Boys‘ Choir; Ensemble Philidor / Marek Štryncl.
Supraphon SU 3520-2 (full price, two discs, 1 hour 36 minutes). Text and translation included. producer Petr Rezníček. Engineer Tomáš Zikmund. Date July 15th – 19th, 2000.
Jan Dismas Zelenka had a frustrating career, and certainly in his later years his talent were increasingly undervalued. But one of the undoubted high points of his life was his visit to Prague in the early 1720s, culminating in the celebration of the coronation of Charles VI as King of Bohemia. The Jesuits of Prague went to great lenghts to entertain the royal couple, putting on an elabprate play which honoured the Czech king with an all-Czech cast and music by a Czech composer – Zelenka. Some 150 performers – actors, dancers, instrumentalist and singers – tok part in the original production in September 1723, which by all accounts was the biggest public success of Zelenka’s career.
The Melodrama de Sancto Wenceslao (Sub olea pacis et palma virtutis) may begin with an altercation between Prince Wenceslas and the Prince of Kourim, but there’s no real plot as such. Rather, through the mouths of various allegorical characters, the rights of the Hapsburgs to the Czech crown are reinforced and religious devoutness and fortitude praised. Although the Prologue was a mostly musical affair, the three acts of the play were largely spoken with music reserved for the climaxes. This recording omits the dialogue but for the first time brings us Zelenka’s music complete. And marvellous it is to hear it. The ceremonial angle is covered by several large-scale choruses with trumpets and drums; the rest fo the score alternates recitatives, arias and duets, accompanied by an arry of obbligato instruments, including a solo chalumeau.
Marek Stryncl is an experienced Zelenka conductor, presiding here over four separate ensembles which joined forces for the revival of the Melodrama de Sancto Wenceslao in July 2000. They cohore from the outset. The Overture, which sounds so unpromising in Jürgen Sonnentheil’s recent recording (CPO), responds nicely to Stryncl’s extrovert baton. The instrumental playing throughout is never less than sympathetic, though it occasionally lacks the last degree of refinement. The choruses are most effective, thanks to the pleasingly throaty contributions of the Czech boys‘ choir. That said, the main weakness of the recording is its soloists.
Back in 1723 the Jesuit authorities selected singers form among native Czechs who were past or present students of Jesuit schools. Something of the same strategy, at least as far as nationality goes, has been repeated here. The tenors Jaroslav Březina and Anna Hlavenková mostly vindicate the policy, but the young bass Aleš Procházka really hasn’t got the weight to do justice to the magisterial aria „Exurgia Providentia“ – undoubtedly one of the highlights of the score. On the other hand, the Hungarian soprano Noémi Kiss sings with an assured and unaffected simplicity which suits her music very well. A mixed bag then, but this first opportunity to hear Zelenka’s long-forgotten music is one well worth taking.
Simon Heighes
International Record Review 1/2002
Noémi Kiss, Anna Hlavenková, Markus Forster, Jaroslav Březina; Musica Florea, Musica Aeterna, Ensemble Philidor, Boni Pueri Czech Boys‘ Choir / Marek Štryncl.
Supraphon SU 3520-2
95:11 mins (2 discs)
This magnificent score by Zelenka, Bach’s greatest Czech comntemporary, was written to accompany Prague’s coronation celebrations of 1723. A clangorous overture, affirmative choruses and expressive, contrapuntally rich arias make it a feast, especially in this energetic, idiomatic, if occasionally rough, performance.
| Performance | * * * |
| Sound |
* * * * |
Jan Smaczny
BBC Music 11/2001
Noémi Kiss, Anna Hlavenková sops
Markus Forster counterten
Jaroslav Březina, Adam Zdunikowski tens
Aleš Procházka bass
Czech Boys‘ Choir Boni Pueri
Musica Florea, Musica Aetrena, Ensemble Philidor
Marek Štryncl
2 CD Supraphon a.s.
SU 3520-2 232
Total time: 95:11
DDD
Text and translation included
A musical feast intended for a repressive emperor transcends its time and subject
From obsequiousness comes greatness. Coupled to an allegorical play, designed to laud not only a Habsburg emperor (Charles VI) at his coronation in Prague in 1723 but also his predecessors who had controlled the Czech lands since 1526, is Italianate music of vigour, grandeur and tenderness. It simply needs to be experienced. That we are now able to do so is due to Vratislav Bělský, whose reconstruction of the work Supraphon published in 1987.
Impossible to describe everything (Bělský’s preface covers over 18 pages in the English translation) but briefly, Sub olea pacis is one of only four Latin plays with music, out of hundreds, to survive complete and is the only one which identifies the composer; Zelenka seems to have written most of major inconsistencies between a copy of the music in Prague and the manuscript in Dresden; the libretto mentions the presence of dancers but the score contains no dance interludes, so what they did or what they represented is unknown.
It is unlikely that they were of Czech origin. Habsburg policy of the day was to „Germanise“ the country; and the Jesuits, responsible for the texts and staging, obeyed the rules while exalting a dynasty that had installed them in 1556 to lead the Counter Reformation in Bohemia. Sensibly, the play itself has been omitted in this recording. Speech contained in 16 scenas would have been tedious on CD, particularly, as Bělský says, „the music really is not very integrated into the play itself“. A lot of music was inserted into the script under titles like „Parergon comicom“, „Parergon intermedium“ and „Appertinens musicum“, each of which could cover several musical numbers.
Zelenka’s contribution is operatic and, after a three-part Overture, matches the drama with a prologue, three acts and epilogue. There are recitatives and choruses; and arias, many of which have repetition because they are in either da capo or dal segno form. Trumpets and timpani are included yet, intriguingly, not horns. The continuo group is thought to have been harpsichord, cello and Zelenka’s own instrument, the violone, with portable organ (Štryncl also introduces a theorbo) in some places. But of the 36 numbers, 33 have no dynamic indications while only 14 specify speed. Nevertheless Bělský believes that „from the character of the music, it is clear that we are dealing almost entirely with a work in fast, allegro tempo.“ His conjectural restoration of the missing markings is added to the score in square brackets.
Let’s now dispense with an irritating technical flaw. First and second violins are placed on either side of the podium (as they should be) but the firsts aren’t always stable. They tend to move within their own area but, worse, sometimes merge with the seconds on the right. Otherwise the recording is very good: spacious with no gimmicky close-ups to give the period instruments a bad sound and the solo singers an artificial presence.
One thing is certain; Zelenka often taxes the singers. For instance, in No 28 (marked Andante by the composer), the soprano has to hold a single syllable in slow-moving semiquavers over five bars and later, another syllable over six. Hlavenková rides the difficulties with aplomb, but her artistic and technical accomplishments, and those of the other singers, all of whom are of similar probity, might not have been shown to such advantage without such a considerate conductor. Throughout the performance, Štryncl’s pacing of the music and balancing of dynamics show concern not only for his colleagues but also for making sense of the words themselves. His ability to float a flexible rhythm is keen, though, occasionlly, he veers towards rigidity. The other side of this sensitivity, however, is a reticence that underplays the full splendour of some ceremonial numbers. Brass and drums are a tad subdued.
It’s a small point, given such richness of content. Look out, too, for those remarkable arias that pit solo instruments against singers, particularly No 22 where a chalemeau (precursor of the clarinet, here played by Christian Leitherer) duets with a soprano. It is also a piece where the dal segno is exclusively instrumental and Leitherer resourcefully embellishes his line in the reiterated section.
So there you have it, a magnificent work. And Zelenka, anticipating Haydn, signed off with the words „Laus Deo“. Most appropriate – which is another way of saying that this set is a significant addition to the recorded repertoire. Do listen and delight in what it has to offer.
Nalen Anthoni
Gramophone, November 2001
Marek Štryncyl, cond; Noémi Kiss, Anna Hlavenková (sop); Markus Forster (ct); Jaroslav Brezina, Adam Zdunikowski (ten); Aleš Procházka (bs); Musica Aeterna; Ensemble Philidor; Czech Boys Choir; Musica Florea (period instruments) • SUPRAPHON SU 3520-2232 (2 CDs: 95:11 TT)
Notwithstanding Marek Štryncl’s defense of the philosophical ethos lying behind Sub olea, listeners to this recording of Zelenka’s contribution are likely to have problems in gaining any real understanding of what the work is about. It would have been some help had Supraphon provided a synopsis of the play. Certain references even seem unintentionally ironic. In the final aria of the Prologue, for instance, Divine Providence refers to the “Noble House of Austria”, being “progeny of the blood of Wenceslas”, a curious assertion given that permanent Habsburgs rights to the Bohemian throne had been forced on the unwilling Bohemian estates by Ferdinand II (himself rather obscurely referred to later in the work) no more that exactly a century before the coronation of Charles VI. No matter, no doubt the pious and ceremony-loving Charles loved the whole farrago, while we can at least enjoy Zelenka’s music, much of which is not only of exciting brilliance, but also of high quality.
In addition to the Prologue, there are three acts and an epilogue, both the latter and the final act consisting of a licenza in praise of the attendant royalty, and which brings the work to a suitably festive and ceremonial close. The chorus is used sparingly, being with only a couple of exceptions restricted to the opening and closing of the work. The former is a militaristic piece set to a bloodthirsty text from Exodus. Decked out with trumpet and drum fanfares, it also displays Zelenka’s skill as a contrapuntist, while the chorus which rounds the work off is also fugal and predictably has brilliant parts for trumpets and timpani. Otherwise, we have a succession of recitatives and arias, most of them demanding pieces in da capo form that are also, not surprisingly with this composer, full of imaginative and colorful touches of orchestration.
The best music is to be found in Acts I and II, with the undoubted “hit number” being the Angel’s “Ave, Deus, ave” (No.22; Act 2), coincidentally the longest aria in the work. Over light string chords, a solo chalumeau announces a wonderful cantabile melody, before being joined by the soprano, who later duets with this loveliest of instruments to exquisite effect. Both playing and singing (Hlavenková) match the beauty of the music. Hlavenková is also charming in the long aria given to Divine Providence that concludes Act II (No. 28), spinning out the long lyrical lines very prettily. Her fellow soprano Noémi Kiss also makes a positive impression, particularly in Eucharistic Zeal’s tender “En! Pietas adamis” (Lo, diamond of devotion) (Prologue; No. 5). Brezina is markedly the superior of the two tenor soloists, effectively encompassing the dramatic contrast between A and B sections in the Italianate “Veni, Auster lux perennis” (Act II, No.24). The remaining soloists are more variable, countertenor Forster (Devotion) experiencing problems with some of the most bravura writing in the work, Procházka a strong bass, but not too reliable as to intonation. Štryncl’s direction of his large orchestra is excellent. If some of the playing lacks the technical finesse one expects from west European period instrument ensembles, the sheer commitment and musicality provide more than adequate compensation.
I think the curious genre into which Sub olea falls will prevent it from becoming one of Zelenka’s more essential works (at least outside Czechoslovakia), but there is more than enough here to remind us that the composer was indeed both highly original and one of the most “lavishly gifted composers of his generation”. For that reason alone Zelenka enthusiasts will certainly wish to add this generally excellent performance to their collection.
Brian Robins
|
 |
Poprvé nahraná sbírka duchovních kantát Cithara nova Josefa Leopolda Dukáta (1684 – 1717), která jen zázrakem přečkala komunistickou „evakuaci“ kláštera v Želivi v roce 1950, je dokladem nejen vysoké kompoziční úrovně zatím málo známého skladatele, ale i vyspělosti hudebního provozu v českých klášterech na počátku 18. století. Jedná se o pozoruhodně poutavou a pestrou hudbu, bohatou na hudební afekty. V námětech kantát naleznete různé motivy – od v baroku hojně využívaného motivu marnosti až po oslavu Kristova vzkříšení. Zasvěceně napsaný text od Tomáše Slavického naznačuje, že autorem textů by mohl být sám všestranně vzdělaný skladatel.
Nahrávka má dvě obrovská pozitiva. Záslužné je, že ve skvělého kapelníka vyrostlý Marek Štryncl se postavil celou vahou své autority za znovuobjevení tohoto skladatele. Dalším příjemným zjištěním je stoupající interpretační úroveň souboru Musica Florea. Problematickou částí nahrávky jsou zpěváci. Nezpívají špatně, všechny tři hlasy jsou příjemné, nicméně stále ještě za evropskou konkurencí slyšitelně zaostávají. Doufám, že se s ní chtějí srovnat. Jestliže text i hudba jsou plny emocí, ve zpěvu jsem je neslyšel.
Luboš Stehlík
Harmonie 8/2000
Anna Hlavenkova, s; Markus Forster, ct; Ales Prochazka, b; Musica Florea / Marek Stryncl
Supraphon 3474 – 60 minutes
This selection of seven cantatas from a collection of 12 called Cithara nova bears a fascinating tale. Besides the cantatas, only two compositions by Czech composer Josef Leopold Dukat (1684 – 1717) survive. Dukat was a graduate of the Jesuit college in Olomouc; he then became organist and choirmaster at the monstery of Zeliv. Little is known about Dukat and nothing, apparently, about the circumstances of his early death. His cantatas were never published, surviving in part books in the library in Zeliv. In 1916, Czech music historian Emilian Trolda discovered the collection while documenting the holdings of the library’s archives. Trolda made a score of all 12 cantatas to call attention to their musical importance. The linner notes are a bit vague here, but it seems that Trolda’s score was also left at the monastery. When the Communists took over in Czechoslovakia, all monasteries were evacuated in 1950. The Zeliv monastery, because of its extreme seclusion, was used as a detention camp, with thousands of priests and friars passing through there. Official sources of the Communist regime proclaimed that Dukat’s Cithara nova, in both the original version and Trolda’s score, had disappeared „during the evacuation of the monastery“. But years later, Trolda’s score turned up in the collections of the Museum of Czech Music in Prague, and here they are recorded for the first time.
This music is obviously in a high baroque style, but it has a pleasing vitality that is typical for Czech music. It is fresh and intimate, scored for an organ, two violins, and voice. In the words, intense Christian devotion is combined with an artful knowledge of mythology; for example, one aria begins, „Here Cupid, send your arrow here.... Here, alight with a heart’s flame, This fortress you see here is not small.“ As one reads further, one finds that the burning love is directed towards the Eucharist: „ Jesus does fool our senses, in the guise of the Hpst that contains LOve and the gate to Salvation.“ In another cantata, the Virgin Mary is compared with the sirens of mythology: the sirens are portrayed wrecking the ship and drowning the sailor, while the Virgin is venerated as one who guides the ship safely into habor.
These cantatas are very well performed, with good sound. The liner notes, while not always perfectly clear, probably because of translation problems, are still good; and there are tests with translations.
Crawford
American Record Guide January/February 2001
No. 3, De Resurrectione Domini vel de Martyre (b); No. 4, De vanitate. Pro omni tempore (b); No. 7, De Beata Virgine et pro omni tempore (c); No. 8, De venerabili Sacramento (c); No. 9, De vanitate pro omni tempore (c); No. 10, De venerabili Sacramento (a); No. 11, De Beata Virgine Maria vel pro omni tempore (a).
(a) Anna Hlavenková (soprano); (b) Markus Forster (countertenor); (c) Aleš Procházka (bass); Musica Florea (Dagmar Valentová, Simona Tydlitátová, violins; Přemysl Vacek, archlute; Václav Luks, positive organ[harpsichord) / Marek Štryncl (cello)
Supraphon SU 3474-2 (full price, 1 hour). Text and translation included. Producer Petr Řezníček. Engineer Toáš Zikmund. Date February 2000.
One of the joys of being an early music fan is that there is still so much good music to discover. Musica Florea’s previous recordings, all excellent, already include one marvellous revelation: the cantatas of the Bohemian Johann Christoph Kridel (Studio Matouš). Their new disc (their first appearance on Supraphon) marks the record catalogue debut of the short-lived Josef Leopold Václav Dukát (1684 – 1917).
Like Kridel, Dukát was a product of the Jesuit-led intellectual and cultural resurgence of Bohemia follwoing the Thirty Years War. But while Kridel’s music is predominantly Germanic in style, Dukát followed the Italian style, newly fashinable in Bohemia at the time. Tomáš Slavický’s booklet notes give us almost all that is known about Dukát. Educated at Olomouc, he spent his whole career as organist and choirmaster of the isolated Premonstratensian monastery of Želiv – he may have been a monk himself. His unpublished Cithara nova, 12 Latin cantatas dedicated to the Abbott in 1707, is almost his only surviving music. Its unique manuscript disappeared in the 1950s, when the Communists used the monastery as a detention camp for priests, only to reappear decades later in the Museum of Czech Music in Prague.
Slavický is wary of overpraising the obscure Dukát, but these Italianate cantatas for solo voice and two violins reveal a real talent for attractive melodies and a lively though idiosyncratic dramatic imagination which is mosr strikingly evident in the Marian Cantata No. 3, whose bloodthirsty text („Rage, rage, smite and slay / Rage you cruel fires of the Styx / ... Scorch, crush and flay ...“ and so on) is matched by equally furious music.
Musica Florea’s elegant, relaxed yet vigorous and sensitive performances are almost faultless, from the tangy, flexible violins to the stylistically impeccable singers. Anna Hlavneková’s clear diction and natural, light soprano, unburdened by heavy operatic vibrato, remind us that her cantatas were intended to be sung by boys. The Austrian countertenor, Markus Forster, has an impressively secure and smooth tone perfect for this music. Aleš Procházka’s relaxed, rounded chiaroscuro voice is entrancing. All three singers are dramatic without lapsing into an unhistorical overt theatricality or the technical sloppiness it so often brings. They are equally successful in the frequent rapid passagework and lyrical slow arias, supported all the while by a warm, intimate recorded acoustic. Marek Štryncl’s thoughtful note of the music and the technicalities of its performance show how much care has gone in this production. I hope a second volume is the offing.
Christopher Pris
International Record Review, November 2000
|
 |
Když se letos na jaře objevila tato nahrávka v obchodech, vzbudila ihned zájem a nadšení v řadách příznivců staré hudby a zvláště mezi mladou generací. Jedná se skutečně o významnou událost v hudebním světě a bylo by proto neodpustitelné, kdyby se jí na těchto stranách nevěnoval pozornost přesto, že již v době jejího uvedení na trh byl v Harmonii otištěn rozhovor s hlavní interpretkou Magdalenou Koženou a první hodnocení disku. Nahrávka obsahuje deset árií z kantát J. S. Bacha a čtyři árie z jeho větších děl: z Magnificat, Pašijí podle sv. Jana a sv. Matouše a ze Mše h moll. Takto se podařilo sestavit výběr přitažlivý pro širší okruh posluchačů, který však i čistě hudebně je velmi zajímavý. Přestože většina těchto kompozic vznikla v rozmezi deseti let (1725 - 35) v Lipsku, jsou velmi rozmanité, jak dokládá jejich obsazení ("triové" či orchestrální), střídající různé nástrojové kombinace (barokní zobcové i příčné flétny, barokní hoboje ad.), tak i melodika, leckdy překvapující harmonie a vůbec celkový hudební charakter. Všechny árie jsou kompozicemi takové kvality, že vskutku mohou být uváděny samostatně, aniž by byla ohrožena jejich hudební působivost. Nemalou zásluhu na tom samozřejmě má i jejich interpretace. Mnozí si již zvykli na vysokou úroveň pěvecké techniky Magdaleny Kožené, na její pečlivé nastudování repertoáru a možná někteří i na její kouzelný, vyjímečný hlas. Přesto se jistě jen stěží ubránili obdivu při poslechu jejího bachovského CD. Není zde jediného místa, které by se zdálo být pro zpěvačku nějak problematické či pěvecky obtížné. Vše je přednášeno s přehledem a lehkostí, přestože některé árie vskutku náročné jsou. Pěvecká virtuozita vyniká zejména v krásných zřetelných koloraturách, v rozmanitých ozdobách - opět jemných a zcela čitelných - jakož i v početných obtížných intonačních skocích. Zvláště ohromující (alespoň pro zpěváky) jsou výšky těchto skoků, které jsou podle potřeby (resp. logiky hudební fráze) často krásně staženy do piana. Hlas zní ve všech polohách měkce a plně, září a hladí, a to jsem ještě neuvedl, že se jedná o árie sopránové i altové! Zpěvačku doprovází dnes nejproslulejší český soubor na dobové nástroje, Musica Florea, která sdružuje naše nejlepší síly v tomto oboru, pod vedením Marka Štryncla. Je partnerem na úrovni, který již snese srovnání se známými zahraničními ansámbly, ač před sebou ještě má kus cesty k dosažení špičkové úrovně. Nesouhlas ve mně vyvolal pouze zvuk přirozeného rohu. Jsem si vědom charakteristik a intonačních obtížností tohoto nástroje, ale jeho tón nemusel být až tolik "rozpláclý". Pravda, vnáší to jisté osvěžení, ale to myslím nebylo skladatelovým úmyslem. Splývání hlasu zpěvačky s barvami ostatních nástrojů, jmenovitě fléten, je jedinečné. Hudební jednota hlasu a nástrojů, přirozená krása zpěvu, který je zcela ve službách hudby, nejsou zdaleka tak automatické, jak by se při poslechu této nahrávky mohlo zdát. Těžko vyzdvihnout jednu skladbu nad jiné, snad každá má své osobité kouzlo. Jedním z největších překvapení byla pro mne árie Wenn kömmt der Tag, an dem wir ziehen z kantáty č. 70. Prostý, ale čarokrásný nápěv na mne působí, jako by byl mnohem staršího původu, nemohu to Bachovi ale nijak dokázat. Velmi silně na mne zpěvačka zapůsobila svým projevem v árii z Janových pašijí (Zerfliesse, mein Herze, in Fluten der Zähren). Jemné ponoření se do tónu na slovo "Herze", modelace všech frází, barevné kontrasty vznikající mezi "i" a "e" na jedné straně a "o" ve slovech "Not" a "tot" na druhé, odtahy, zejména na slovo "Ehre" v části "da capo", to vše jsou skvosty již samy o sobě. Krásu árie velmi umocňuji jemné flétny a violoncello, jež zde promlouvá tónem plným vášnivé bolesti. Mohu-li hodnotit úroveň celého projektu, pak je podle mého soudu výtečná. Jen v některých skladbách (např. č. 1, 13) bych uvítal výraznější frázování, např. synkopová figurka, typická pro č. 13 (Kommt, ihr angefochtnen Sünder) by mohla být více využita a "prodána", jakož i jiná místa. V této árii jsou také drobné nesrovnalosti v artikulaci sólové flétny (popř. houslí) a zpěvu, jež plynou z "podložení" textu. Problém obsažený již v partituře (viz kritické vydání NBA) však vyřešili interpreti velmi dobře ve prospěch přirozenosti slovního přízvuku. Má poznámka o frázování instrumentů se trochu týká i zpěvu. V některých áriích by - podle mého soudu - bylo vhodné, kdyby se hlas o něco více rozhořel vnitřním plamenem, vytvořil silnější "afekt". Tím nechci říci, že by árie postrádaly výraz, naopak, většina z nich si získá posluchače hned s prvními tóny, ale v některých případech (např. v č. 10) bych ještě přidal. Možná to je otázka celkového přístupu k těmto skladbám a interpreti se obávali, že by mohl být narušen charakter a duchovní rozměr árií. Má výtka se však týká spíše detailů a míry než celkového pojetí, neboť árie mají značnou působivost. Tuto nahrávku však nelze hodnotit jen z hlediska absolutního uměleckého výkonu. Ne všichni čtenáři možná ví, že zpěvačka i instrumentalisté patří k naší nejmladší umělecké generaci (věkový průměr 25 let!). Zde se svým způsobem projevují další plody práce interpretů - zakladatelů staré hudby u nás, na vyšší úrovni se konečně zúročuje to, co profesor Venhoda a další u nás začínali. Podobně i z hlediska pěstování díla J. S. Bacha v našich zemích se jedná o významný precedens. Kantáty patří - zcela logicky - k nejméně známým dílům tohoto mistra a nahrávka dokazuje, kolik krásy nám zůstává takto ukryto. Je potřeba pochválit i dramaturgii disku, neboť se podařilo sestavit sled jakoby s vnitřním vývojem, s působivými kontrasty. Snad jen závěr je příliš "lehký". Po opakovaném poslechu jsem zaznamenal proměny v snímání zvuku, rozdíl mezi některými áriemi s komornějším obsazením a s celým orchestrem. A když už jsem u těchto "vedlejších" parametrů, domnívám se, že namísto problematiky datace jednotlivých děl mohla být věnována v průvodním slově větší pozornost vlastnímu zhudebnění vybraných árií. Posledním kontextem, ve kterém je záhodno výkon mladé zpěvačky hodnotit, je pěvecké umění v českých zemích. Značná techncká vyzrálost ve spojení s přirozeným, kultivovaným projevem zcela ve službě hudby opravdu nejsou typických úkazem, který byl po zásluze oceněn absolutním vítězstvím na salcburské mozartovské soutěži. A tak jedno troufalé přání na závěr: prosím více takových hlasů a zážitků z hudby!
Marc Niubó
Harmonie 11/1997
Cena Komerční banky nejlepší české nahrávce
"Prestižní cena tradičního sponzora Zlaté Harmonie má vždy největší publicitu a většinou i řadu nominací. Nejinak tomu bylo i nyní. ... Nejlepší českou nahrávkou se dle verdiktu kritiků staly árie Johanna Sebastiana Bacha v podání brněnské mezzosopranistky Magdaleny Kožené a orchestru Musica Florea."
Luboš Stehlík
Harmonie 1/1998
|
 |
Nový titul české firmy Matouš je dvojnásobným překvapením. Sbírka šesti kantát pro zpěv, dvoje housle a varhanní generálbas s poetickým názvem Nově otevřená květinová zahrádka, vytištěná 1706 v Budyšíně, od neznámého rumburského varhaníka, učitele hudby, skladatele a básníka Johanna Christopha Kridela (1672 - 1733) doposud nebyla nahrána a je dalším střípkem k poznání hudebního provozu na českém území na počátku 18. století. V tomto smyslu je mladý soubor Musica Florea u nás stejným průkopníkem jako Musica Antiqua Praha v hudbě raného baroka. Druhým překvapením je sopranistka Anna Hlavenková. Těžko bych u nás hledal v jejím hlasovém oboru a v oblasti barokní hudby větší talent, než je právě ona. Její soprán není velký, je však technicky dobře posazený, patřičně pohyblivý a čistý. Mohl by být ještě barevně bohatší a tvárnější, ale to se může vývojem, případně dalším školením (nejlépe zahraničním) změnit.
Před mladou zpěvačku byl postaven nelehký úkol. I sebelepší doprovod zůstává v sólové kantátě doprovodem a hlavní pozornost je tak zákonitě napřena k sólistovi. Udržet více než padesát minut pozornost posluchače, navíc ve skladbách, které příliš nepřevyšují dobový průměr, je velmi těžké. Anně Hlavenkové se to zdařilo jen částešně. Její hlas ještě prostě není natolik pěvecky vyprofilován, aby obsáhl tak velký prostor kompaktní desky. Toto médium je v podstatě "zvukovou konzervou" a to, co rádi promineme v emocionální atmosféře živého koncertu, nám může na nahrávce vadit. Nicméně v případě Anny Hlavenkové jsem optimistou, neboť cílevědomou prací a dobrým vedením a při té pověstné troše štěstí se může dostat časem do mezinárodní interpretační špičky barokní hudby. Zvláště když se bude držet tak výborných orchestrů, jakým je už teď Musica Florea.
Luboš Stehlík
Harmonie 11/1996
|
 |
Konečně spatřil světlo světa poslední z trojice titulů s kroměřížským repertoárem. Po CD s hudbou P. J. Vejvanovského (1995) a CD s díly H. I. F. Bibera (1996) přichází Musica Florea s vokální a instrumentální hudbou císařského dvorního kapelníka Johanna Heinricha Schmelzera (1623? - 1680), jež se dochovala - stejně jako repertoár obou předchozích disků - v kroměřížském hudebním archivu.
Je potěšitelné, že nahrávka si udržela stejně vysokou úroveň, jaká charakterizuje oba předchozí tituly. Musica Florea už totiž dávno není "začínajícím nadějným souborem", nýbrž vyzrálým, sehraným a profesionálním seskupením vynikajících hudebníků, jemuž vévodí vždy zcela jasná a přesvědčivá interpretační představa uměleckého vedoucího Marka Štryncla. Troufám si tvrdit, že v současné době u nás není žádný další soubor, který by dokázal na stejné úrovni zahrát barokní repertoár. Schmelzerovská nahrávka je komornější, interpretačním obsazením i repertoárovým složením odpovídá spíše biberovskému disku. Instrumentální hudbu zde reprezentuje devět sonát pro různá nástrojová obsazení (zajímavá je například sonáta pro housle, fagot a continuo nebo pro housle, pozoun, fagot a continuo - zde je třeba vyzdvihnout skvělou hru houslistky Dagmar Valentové - Prokešové, slovenského fagotisty Juraje Korce, ale také tří pozounistů S. Penka, P. Čermáka a B. Rattaye a dvou hračů na barokní klarinu J. Roučka a K. Mňuka). Nahrávka dále obsahuje tři vokální kompozice od různých autorů na stejný text nešporního žalmu Laudate pueri. V prvním případě se jedná o Laudate pueri Antonia Pina pro bas, trubku a continuo, autorem druhého Laudate pueri pro soprán, trubku, čtyři violy a continuo je Johann Josepf Flixi a třetí Laudate pueri s nejistým autorstvím (snad Schmelzer) je zkomponováno pro tenor, tři violy a continuo. Opět velmi dobré výkony zde odvádějí všichni tři pěvečtí protagonisté - Michael Pospíšil, Anna Hlavenková a Martin Prokeš. Jméno basisty Michaela Pospíšila se objevuje v bookletu hned několikrát - je též autorem spartací všech skladeb, dramaturgem nahrávky a navíc autorem průvodního textu.
Nejmladšímu členu "kroměřížské rodiny" nezbývá než popřát mnoho zdaru. Při této příležitosti se nabízí jedno neskromné přání: kéž by se jeho rodičům zachtělo v rozšiřování potomstva pokračovat!
Lucie Chvátilová
Harmonie 2/1997
|
 |
Z nahrávky mladého souboru Musica Florea, který se specializuje na stylové provádění barokní hudby a jehož není třeba zájemcům o toto období představovat, budete mít radost. Radost z výborné interpretace a radost ze slavnostní, zářivé hudby. V archivu Arcibiskupského zámku v Kroměříži ji studoval a spartoval Michael Pospíšil, který je podepsán také pod dramaturgií tohoto CD, průvodním textem v bukletu a pod basovým pěveckým partem. Soustředil se zejména na dílo Pavla Josefa Vejvanovského (1639 - 1693) a doplnil je třemi skladbmai F. J. Rittlera, přítele Vejvanovského a olomouckého regenschoriho, a Sonatou s 3 přičítanou H. I. F. Biberovi. Ty, kdo znali Vejvanovského jako trubače a autora instrumentální hudby, přejícího právě dechovým nástrojům, potěší jeho duchovní skladby, jimž se jako skladatel, kapelník a interpret věnoval s ještě větší pílí. Pospíšil upozornil na mýty kolem Vejvanovského a na sepětí barokní hudby s ceremoniálem; ano, z přehrávače budeme vnímat jen zvuk, nikoliv barvy, vůně, pohyb, linie architektury a mystiku obřadů, neni to však součást zanedbatelná a v posluchačích jen trochu zkušenějších ony další prvky evokuje.
Dirigent Marek Štryncl měl tedy k dispozci neotřelý a obsahově krásný notový materiál a vedlo toho sehrané těleso, hrající na dobové nástroje nebo jejich kopie. Je na místě zvlášť jmenovat Jaroslava Roučka a Karla Mňuka (klariny), kteří "zasvítili" v technicky náročných partech, uznání však patří v podstatě celému orchestru. Vejvanovského sonaty Tribus Quadrantibus a Sancti Petri et Pauli by si zasloužily sledovat s partiturou v ruce a na základě hudební analýzy, v každém případě však vychutnáte příjemné melodie a v úvodní Serenadě stejně jako v závěrečných Balletti per il carnuale také něco z "uvřískanosti" hudby středního baroka (řečeno slovy bukletu). Vokálních partů se ujali osvědčení zpěváci: Anna Hlavenková (soprán), Magdalena Kožená (mezzosoprán), Martin Prokeš (tenor), Michael Pospíšil (bas) a Radim Vondráček (bas). Snad nejhlubším dojmem na mne zapůsobila Vejvanovského antifona Regina coeli pro dva basy, kterou oba sólisté předvedli s oduševnělostí a vnitřním zaujetím tak, že nevadil ani jejich vzájemně poněkud odlišný způsob artikulace. Aniž bych chtěla říkat, že nahrávka je především dílem jednoho muže, byl to opět M. Pospíšil, kdo dostal mezi vokalisty největší prostor a dovedl ho využít.
Studio Matouš přiřadilo toto CD ke svým projektům, objevujícím pro veřejnost hodnotnou starší českou hudbu. Rozhodně stojí za pozornost, doplněno překlady latinských textů do češtiny a angličtiny a vkusnou grafickou úpravou.
Dagmar Štefancová
Harmonie 7/1996
|
 |
Missa Santissimae Trinitatis patří k vrcholným kompozicím posledního desetiletí života Jana Dismase Zelenky (1679 - 1745). Velmi stručně řečeno jde o dílo pozoruhodné jak co do myšlenkové hloubky a způsobu zpracování liturgické textové předlohy, tak svou mimořádnou čistě hudební krásou. Domácích zelenkovských nahrávek u nás existuje stále ještě velmi málo - přestože se jedná o jednoho z největších českých skladatelů vůbec. O to více si Studio Matouš, které ostatně vesměs sahá po autorech a titulech spíše pozoruhodných než právě osvědčených (a tím i opotřebovaných), zaslouží za svého v krátké době již druhého Zelenku přinejmenším uznání.
Nahrávka Missy Santissimae Trinitatis však není jen záznamem jednoho ze Zelenkových chef d' oeuvres. Stejně sympatické jako výběr skladatele a díla tu je i interpretační nasazení. Posluchač, který sleduje scénu provádění starší hudby u nás v posledních letech, ví, že většina sólistů, sboristů a instrumentalistů je nebo někdy byla členy, eventuálně i zakladateli některého z předních českých a slovenských ansámblů dobových nástrojů (s vyjímkou hobojistů a hráče na chalumeau - lze předpokládat, že všichni tři jsou studenty basilejské Scholy Cantorum). Za mnohé vděčí svému členství v souboru Musica antiqua Praha a vedení Pavla Klikara i dirigent Marek Štryncl (mimo jiné talentovaný cellista s vyhraněným zájmem o gambu). Za svou skutečně kratičkou uměleckou kariéru (dvacítku překročil teprve nedávno) toho stihl hodně - včetně založení souboru Musica Florea, působícího při konzervatoři v Teplicích od roku 1992. Své na naše poměry velmi bohaté zkušenosti s historicky poučenou interpretací starší hudby promítl do zvukového záznamu, který je technicky kvalitní a především umělecky přesvědčivý; je zřejmé, že zpěváci na rozdíl od naprosté většiny našich sólistů a sborů dobře rozumějí smyslu a významu textu a že instrumentalisté perfektně ovládají finesy barokního frázování.
Doplněna stručnou, ale dobře zpracovanou trojjazyčnou legendou (text Jany Vojtěškové, krátká informace o souboru, delší a podstatná o nástrojích - mj. i z dílen našich současných výrobců), ozdobena na obalu i disku reprodukcí Brandelova "Korunování Panny Marie" z roku 1711 (Praha, sv. Jakub), je nahrávka Zelenkovy Missy Sanctae Trinitatis bezpochyby jedním z nejpříjemnějších překvapení domácí produkce vůbec. Po všech stránkách je vskutku sličná; nedávám-li jí dnes plný počet bodů, pak především proto, že z této strany očekávám v budoucnu ještě o hodně víc.
Michaela Freemanová
Harmonie 3/1995
J. D. Zelenkovi si konečně dostává zasloužené pozornosti. Nicméně stále je ještě z velké části neznámý, a to zejména jeho vokálně-instrumentální tvorba. U Mše k Nejsvětější Trojici, jak se dočteme v dobře zpracovaném bookletu, je patrný vliv tehdy velmi se prosazujících druhů světské hudby - opery a koncertu. Výsledkem je tzv. smíšený chrámový styl, který, laicky řečeno, dává větší pozornost orchestru jako samostatně se prosazující složce a sólistům v poměrně rozsáhlých áriích. Orchestr je velmi dobře sehraný, sbor už méně - pojetí reps. provedení dynamiky se u jednotlivých hlasů liší. Sólisté jsou dost nevyrovnaní. Evidentně nejkrásnější (byť místy zahuhlaně artikulující) hlas je alt. To je ovšem drobnohled, který může mýlit. Hodnocení celku uvede věc do zcela jiného světla. Dirigentovi (je mu prý 21 let - ostatně, věkový průměr všech hudebníků bude jen o málo větší) M. Štrynclovi se podařila interpretace. Má to šťávu ve výrazu, kázeň ve tvaru a je to prostě o něčem, nejen o starých notách, starých nástrojích a rovnách hlasech. Je to Hudba, ne dokument. Jen zvuk se moc nepovedl - chvílemi jeskyně, chvílemi koule, zdálo se mi, jako by někdo chtěl malý ansámbl zvětšit.
Lukáš Rous
Stereo a video, volume 6, březen 1995
 |
"Festival Europamusicale ukončilo po léta očekávané představení Zelenkova "oratoria" Sub ola pacis et palma virtutis. Na provedení 17. 7. ve Vladislavském sále se sešli naši nejlepší "barokní" instrumentalisté (Musica Florea) spolu se zahraničními kolegy (Musica Aeterna, Ensemble Philidor) a stejně tak nejlepší chlapecký sbor (Boni Pueri). Obtížné pěvecké party ze sólistů (Anna Hlavenková, Adam Zdunikowski, Markus Forster, Aleš Procházka) nejjistěji naplnili nejen nutnou technikou, ale i důvěryhodným afektem tenorista Jaroslav Březina a maďarská sopranistka Noemi Kiss. ... Pořadatelé a produkce odvedli velký kus práce. Současně vznikala nahrávka a televizní záznam. ... Diváci poznali, že jsme byli svědky zatím toho nejlepšího, co český barokní autentismus nabídl. Je to zásluha stále technicky i muzikantsky rostoucího Marka Štryncla, stále lepších instrumentalistů ... Provedení Zelenkova díla navrátilo Praze kus její barokní minulosti ..."
Miroslav Srnka
Harmonie 9/2000
Jedinečné scénické provedení tříaktové barokní opery Jana Dismase Zelenky z roku 1723 Sub olea pacis et palma virtutis přichystal závěr své české části festival Europamusicale.
O důstojné vzkříšenosti díla nejvýznamnějšího barokního skladatele českého původu, které se nachází na pomezí melodramatu, opery a oratoria a oslavuje vladařské ctnosti, se postaral mohutný stopadesátičlenný mezinárodní ansámbl složený z orchestru, sboru, sólistů, herců, tanečníků a recitátora.
Na nebi i na zemi
Děj alegorického díla určeného korunovační slavnosti Karla VI. znázorňuje vítězství knížete Václava nad pohany, pozvání na říšský sněm a Václavovu korunovaci. Zatímco všechny zpívané části se odehrávají v nadzemské rovině a jejich aktéry jsou alegorické postavy Prozřetelnost, Moudrost, Zbožnost a podobně, herecké akce jsou zakotveny v lidském konání na zemi.
Nedílnou součástí bohatého spektáklu je tanec doprovázející orchestrální mezihry i árie: podle dobových pramenů choreografii sestavil francouzský režisér Marc Leclercq. Podobně i střídmá gestikulace pěvců se opírá o historické návody. S tím kontrastovaly civilní herecké dialogy díla původně latinského převedené do češtiny (recitace i árie zůstaly v originální verzi).
Původním záměrem každé barokní opery, tedy i Zelenkova díla, bylo oslnit nevídanou podívanou. Tohoto cíle se přidržela i současná režie Marka Leclercqa podtrhující výtvarnou stránku díla. Scéna se obešla téměř bez kulis, o to výraznější byly kostýmy. Jejich autorka Mária Fulková se inspirovala historickými oděvy, ale stvořila ryze originální a skvělou výpravu, jíž nechyběla nadsázka (zelenkavo-černá Podezíravost s dlouhatánskými prsty, bizarní klobouk ve tvaru věžě Týnského chrámu...).
Napjatou pozornost diváků udržovalo střídání jednotlivých vrstev - instrumentální, vokální, sólové a sborové, herecké akce a baletu. Zadní část jeviště byla přes skleněná okna různobarevně nasvěcována: v mystickém ztišení andělské árie vyvolávalo namodralé světlo iluzi nehmotného těla v hlubokém prostoru.
Zelenkova hudba počítá s dramatickým účinkem barokních afektů, koncertantních nástrojů i košaté polyfonie a pracuje s různými spektry orchestrálních barev (continuo změkčené varhanním pozitivem nebo loutnami). Tři spojené instrumentální soubory dobových nástrojů (Musica Florea, Musica Aeterna a Ensemble Philidor) a chlapecký sbor Boni Pueri s jistotou dirigoval teprve pětadvacetiletý Marek Štryncl. Jestliže v prologu dal vyniknout strhující hbytosti, v áriích a recitativech "dýchal" spolu s pěvci v jemných agogických poryvech.
Výkony všech protagonistů udržely diváky v očarování pro celé trvání tříhodinového opusu, který mohutný aplaus protáhl přes půlnoc.
Dita Hradecká
Lidové noviny, 19. července 2000
3. Festkonzert zum Thema "Bach und Habsburg": Ensemble Musica Florea aus Prague zu Gast in Brühl
Historische Instrumente haben ihre Tücken, vor allem dann, wenn sie feuchtwarmer Witterung ausgesetzt sind. Ständiges Nachstimmen ist da unerlässlich, doch damit haben die Musiker des in Prag beheimateten Ensembles Musica Florea langjährige Erfahrung. 1992 gründete der Cellist Marek Stryncl die Formation, die sich innerhalb der Festwoche im Schloss Augustusburg am Montag dem Thema "Bach und Habsburg" widmete. Dem barocken Großmeister hatte Musica Florea Werke von Johann Josef Fux, Heinrich Ignaz Franz Biber und Georg Muffat zur seite gestellt.
Fux wirkte unter Leopold I. und dessen Sohn Karl IV. in der ersten Hälften des 18. Jahrhunderts als Hofkomponist und Oberkapellmeister am Wiener Kaiserhof, wo er neben repräsentativer Kirchenmusik auch elegante Suiten im granzösischen Stil komponierte. Mit der Suite Nr. 5 in C-Dur sorgte Musica Florea für einen festlichtänzerischen Einstieg in das Programm. Der stumpfe, aufgerauhte Klang der Originalinstrumente bürgt dabei für eine authentische Wiedergabe von eigenwillingem Reiz. Spielfreude und Lebendigkeit vereinten sich bei der Interpretation der fünf Tanzsätze und vorangestellter Ouvertüre mit versierter Technik.
Das Ricercare aus Bachs "Musikalichem Opfer" gilt als Musterbeispiel variativer Techniken. Die Prager Musiker boten das wohl bedeutendste Teilstück der Friedrich II. gewidmeten Komposition zwar tadellos, konnten es aber nicht seiner akademischen Sprödigkeit entheben.
Nicht eindeutig geklärt ist die Identität des Autors der Suite g-Moll BWV 1070, die mit einiger Wahrscheinlichkeit von Bachs ältestem Sohn Wilhelm Friedmann stammt. Hier profilierte sich neben der Cembalisten Iva Strynclova einmal mehr die sicher führende Konzertmeisterin Dagmar Valentová, die ihre stehend musizierenden Kollegen mit unveränderlicher Sicherheit durch die charakteristischen Tanzsätze führte. So entstanden im Tempo und Rhythmus schön austarierte Klangbilder, unter denen das "Menuetto alternativo" besonders hübsch gelang.
Am Salzburger Hof waren zur gleichen Zeit Heinrich Ignaz Franz Biber und Georg Muffat tätig, deren Werke nach der Pause erklangen. Nicht ganz lupenrein gelang den Streichern Bibers volkstümliche Komposition, bei der sie die bäuerlichderbe Note mit rhythmischem Fußstampfen akzentuierten.
Georg Muffats Concerto grosso G-Dur wiest unverkennbar italienische Einflüsse auf, denn bei einer Reise nad Rom wurde er mit Corelli bakannt. Hier gelang Musica Florea in den fünf raffiniert gebauten Sätzen ein klangvolles Zusammenspiel von Soli und Tutti. Anhaltenden Aplaus gab es dafür vom Publikum und als Zugabe einen Tanz aus einer der Ballet-Musiken Muffats.
Hanna Styrie
Kölnische Rundschau, 23. August 2000
"La battaglia" (Die Schlacht) ist der Titel eines Werks von Heinrich Ignaz Franz Biber (1664 - 1704), das vor lauter Kampfeseuphorie, wechselhafter Dynamik, schmerzhaft-dissonanten Schlägen ins Kontor und chromatisch absteigenden Seitenhieben nur so strotzt. Diese Programmmusik ist so minutiös ausformuliert, dass sie einer gewissen Ironie nicht entbehrt. Und wie das Schlachten nun mal so an sich haben, werden sie nicht selten unvorbereitet geschlagen. Im Programm der "Musica Florea" aus Prag beim 3. Festkonzert auf Schloss Augustusburg wurde sie kurzerhand zum Ersatz für Georg Muffatts ursprünglich geplante Suite I (d-Moll) und ließ so manchen Zuhören schmunzelnd aufhorchen.
Ob es sich um eine konkrete historische Schlachtenmusik handelt, wusste das tschechische Ensemble nicht. Fest steht, dass es mit einer freien, fast spielerischen Interpretationshaltung geradezu exemplarisch ans Werk ging. Das Temperament und die Frische, mit der die 13 jungen Musiker unter der Leitung des Cellisten Marek Stryncl ihr Brühler Programm gestalteten, war auch für die eröffnende Suite Nr. 5 von Johann Josef Fux und das Ricercare aus dem "Musikalischen Opfer" von Bach bezeichnend.
Letzteres geriet zu einem ausgewogenen, sich bis zur Sechsstimmigkeit aufbauenden Vortrag, nachdem die anfänglichen Intonationsprobleme überwunden waren - ein Tribut, den die Musiker ihren sensiblen Originalinstrumenten zollten. Mit ihnen produziert das 1992 gegründete Orchestr einen aus heutiger Hörgewohnheit intimer erscheinenden Klang mit Cembalo und Theorbe. Stryncl zeigte sich zudem als konzentrierter, dezent dirigierender Musiker und bestach durch unverbraucht-lebendige Gestaltungsfähigkeit.
Susanne Haase-Mühlbauer
Bonner General-Anzeiger, 23. August 2000
Schlosskonzert
Als er 1992 in Prag das Ensemble "Musica Florea" gründete, war der Cellist Marek Stryncl 18 Jahre alt. Inzwischen kann der junge Orchesterleiter auf internationale Erfolge seines Ensemble für Alte Musik verweisen: Schallplattenpreise, Festspielteilnahmen, Gastspiele in aller Welt. Nun führte ein Auftritt in Rahmen der Festwoche auf Schloss Augustusburg die Truppe nad Brühl, wobei das Konzert erfreulich gut besucht war.
Elf Streicher sowie Cembalo und Theorbe als Continuo-Instrumente worden vom ersten Cello-Pult aus zu präzisem, wohlabgewogenen Musizieren geführt...
Claudia Valder-Knechthes
Kölner Stadt-Anzeiger, 23. August 2000
Morgen, Sonntag, ist das Finale der Wiener "Resonanzen".
Mit dabei sein wird auch ein Ensemble aus Prag (Konzerthaus, 11 Uhr), das in letzter Zeit unter den Freunden der alten Musik immer mehr Aufmerksamkeit auch sich gezogen und im Konzertleben stetig mehr Präsenz gezeigt hat: Musica Florea. 1992 wurde es wom Cellisten und Cembalisten Marek Stryncl gegründet. Im vergangenen Jahr ist die erste CD - Bach-Arien mit Magdalena Kozena - bei DG erschienen. Bei dem Prager Label Matous (Vertrieb Lange, Wien) hat "Musica Florea" zwei Cds mit Musik von Büber und Schmelzer herausgebracht, die sehr genau den musikantischen, hochdisziplinierten Stil des Ensembles illustrieren.
mo
Salzburger Nachrichten, 22. Jänner 2000
Palcové titulky v českých denících po 24. 6. 1999 oznamovaly: "Převratná událost! Přelomové představení v dějinách Národního divadla." Ne, nelekejte se a nehledejte ve starých novinách. Tak velký třesk v naší kultuře ani mezi novináři nenastal (někteří dokonce dávali svým chováním v divadle najevo, že je to ani v nejmenším nezajímá). Pouze se podařilo něco, co by bylo ještě před pár lety naprosto nemyslitelné: ve čtvrtek 24. června došlo ve Stavovském divadle k premiérovému uvedení barokní opery Jeana-Phillipa Rameaua Castor et Pollux. Ale pozor - nejednalo se o představení hostující, nýbrž o repertoárový kus opery Národního divadla, který, byť v několika blocích se značným časovým odstupem, je zařazen i do běžných abonentních řad naší první scény. Tento článek má být o tom, co tomuto představení předcházelo, o jeho "autenticitě" a působivosti, a především o kompromisech.
Jelikož znalci barokní opery česká hudební ani divadelní scéna zrovna nehýří, k přípravě představení byli po právu přizváni odborníci z Francie - země s bohatou barokní tradicí a institucionálním zázemím. Režijně operu ztvárnil domestikovaný Francouz narozený v Americe Eugene Green (a nutno přiznat, že skvěle), působivé kulisy, vyměňující se podle barokních zvyklostí na otevřené scéně, navrhl frankofonní Belgičan André Lebacq, autorem osvětlení byl Pierre Bouillon a choreografie dosti stěžejních baletních čísel se ujal Marc Leclercq. Autorkou kostýmů se stala v Ženevě žijící Angličanka Marina Harrington. Již tento autorský kolektiv zaručoval představení v ryze barokním duchu, nemodernizované, neprovedené jaké mnohde jinde jen "napůl". Jeho vpuštění na prkna Stavovského divadla svědčí o osvícenosti vedení Národního divadla, o jeho odvaze předložit běžnému návštěvníkovi jako abonomá něco tak "nového" a natolik netradičně provedeného. Muselo přistoupit na výraznou změnu dispozic jeviště i všech jeho mašinérií, nakonec si proti němu autoři představení vybojovali i osvětlení svíčkami, se kterým vedení Národního divadla u vědomí jeho "hořlavé" tradice souhlasilo s velkým sebezapřením. Nakonec zvítězil argument, že "přeci vády hořela hlavní budova, nikoli Stavovské", a měkké, velice podmanivé osvětlení svíčkami z přední rampy a z boků nenapodobitelně nádherně vykreslovalo prostornost a plastičnost scény, stejně jako každý záhyb na bohatě zdobených kostýmech.
Nesporně velkou zásluhu na prosazení Castora a Polluxe má jeho dirigent Tomáš Hála. Mladý nadšenec, hlavní reprezentant domovské scény na tomto představení, se však nakonec stal tím nejokatějším kompromisem celého večera. Jak známo, ještě celé osmnácté století neznalo dirigenta v dnešním slova smyslu, tedy řídícího ve stoje u dirigentského pultu s taktovkou v ruce. Už tedy sama jeho přitomnost vytvářela poněkud tvrdý kontrast s dokonalou barokní iluzí na jevišti. Orchestr, jenž řídil, není na "klasické" dirigenty vůbec zvyklý. V orchestřišti totiž rovněž převratně místo hudebníků Národního divadla seděla suverénní a skvělá Musica Florea, které není třeba ukazovat každý zdvih, artikulaci či ozdobu. Vypadalo to, že instrumentalisté hrají spíše po svém a dirigent ukazuje podle nich zpěvákům. Především sboristé totiž bohužel dirigentovu pevnou ruku potřebovali a v mnoha případech ani ta pro ně zřejmě nebyla dostatečně viditelná. Ať se Hála snažil sbevíc, malý sbor, byť prý pečlivě vybraný z operního sboru Národního divadla, pokulhával, jak rytmicky za orchestrem, tak úrovní za celým představením vůbec. Naproti tomu se zdálo, že sólisté by byli schopni přizpůsobit se tradičnímu baroknímu řízení od cembala nebo od violoncella. Důkazem toho byly skvělé recitativy secco, kdy dirigent vše ponechal na hráčích continua Markovi Štrynclovi (cello) a Václavu Luksovi (cembalo) a vše vycházelo "do puntíku" (za všechny jmenujme recitativ bratrů Castora a Polluxe v podsvětí ve IV. jednání). Tyto postřehy však nemají za cíl zcela znevážit postavení dirigenta v tomto představení - kdyby se totéž představení uskutečnilo se sborem a sólisty např. versailleské barokní opery, pak by jistě černého mužíčka s taktovkou třeba nebylo.
Čtyřem hlavním sólistům lze vytknout jen málo věcí. Představitel nešťastného Castora, polský tenorista Adam Zdunikowski, má pro tuto roli vhodný hlas, na cizince poměrně dobrou výslovnost francouzštiny, jeho jevištní projev však v poněkud prkenných barokních gestech za ostatními pokulhával. Jeho operní bratr Pollux, barytonista Roman Janál, naopak zvládl gestiku po relativně krátké době skvěle a jeho herecký projev byl vůbec strhující. Hlas měl v ansámblech možná místy příliš silný, avšak v případě válečníka omluvitelný. Jediným rušivým elementem jeho výkonu tedy zůstala dosti neohebná výslovnost francouzského textu. Jméno hostující francouzské zpěvačky Isabelle Poulenard je ve světě barokní opery pojmem. O své pověsti přesvědčovala pražské publikum od prvního do posledního okamžiku své přítomnosti na jevišti. Naprosto přirozený jevištní pohyb s obdivuhodně širokou škálou barokních gest, jimiž dokreslovala veškeré emoce, o kterých zpívala. Oproti ostatním možná trochu slabší hlas se jednak ke křehké postavě Télaire hodil a jednak, jak již řečeno, onen kontrast zavinily spíše hlasy zbytečně silnější. Překvapivě skvělá byla i Lívia Ághová, která strhla ztvárněním své kratší, ale neméně náročné role Phébé. Na výbornou zvládla gestiku i barokní pěvecký styl, i ona však mohla být v ansámblech dynamicky umírněnější. Z ostatních sólistů si zaslouží vyzdvihnout ještě vynikající sopranistka Pavla Vykopalová, která svěle uvedla operu v prologu rolí Minervy a také její Družka Hébé a podsvětní Stín vždy zazářily. V duetech ve druhém a čtvrtém jednání jí výborně sekundovala Hana Jonášová.
Ještě jednou vystřihuji poklonu všem zasadivším se o česko-francouzské provedení Rameuovy opery na prknech Stavovského divadla. I přes všechny odstranitelné nedostatky, které provázejí premiéry kdekoli na světě po věky věků, ale i navzdory těm trvalým (především sbor a jeho pěvecká i gestikulační prkennost) byla premiéra Castora a Polluxe nevšedním zážitkem a dalším krůčkem vpřed - tedy vlastně vzad ke skvostům hudební historie, jež stojí za to objevovat.
Lucie Chvátilová
Harmonie 8/1999
"Uvedení opery Castor a Pollux Jeana-Phillipa Rameaua ve spolupráci Národního divadla a Francouzského institutu je výsledkem široké spolupráce francouzských a českých umělců, z nichž jmenujme vynikající pražský barokní orchestr pod vedením Marka Štryncla, Musicu Floreu vedenou Tomášem Hálou... nebo Isabelle Poulenardovou, jednu z nejlepších interpretek barokní hudby. Mimořádné nadání Rameaua spočívá v tom, že dokázal vytvořit z opery představení, v němž našla zalíbení společnost XVIII. století. ... Rameau zachovává ve svých operách stejný formální půdorys jako jeho slavný předchůdce (prolog a pět dějství rozvíjejících hlavní děj), ale s rozmyslem potlačuje způsob projevu, který se u Lullyho blížil "suchému" jednohlasému přednesu - recitativu a "přirozené" dikci, a naopak vytváří dramatické scény v recitativu velmi expresivním. Dává rovněž prostor svému modernismu v instrumentální stránce hudby...Jeho odvaha odrážející se v harmonii je skutečně revoluční ... U Rameaua jde především o důmyslnost výpravy a využití divadelní mašinérie, vytříbenost kostýmů a tanečních prvků, svůdnost zábavných popěvků a pro zasvěcené o instrumentální a chorální originalitu. ... Skutečně poprvé na evropské scéně bude režie do detailu věrná duchu baroka - až po osvícení svíčkami, které, kromě podtržení historické věrnosti, je pro tento typ představení nezbytnou složkou...."
Journal de la culture, č. 4-6/1999
Audacious Czech-French production tris to undo 260 years of opera
"When the certain rises on Thursday, June 24, the audience in the Estates Theater will witness a vision not seen since before Mozart conducted there. For a new production of Jean-Philippe Rameau's opera Castor et Pollux, everything, from the farthingales in the "classical" costumes to the improbable sliding clauds, will appear as it would have in 1737. The set will be let entirely by candles; the dances were reconstructed from 18th-century archival records. The National Theater, with substantial financial support from the French Institute, has gone all out to try to ensure that the international production succeeds in reviving not just an opera but an entire aesthetic." ... "Part of the purpose of doing this opera in Prague was to train [Czech performers] in Baroque [methods]," Green says. "Now there is a group here which is very competent if they want to do something like this again." ... "Castor et Pollux is best approached as one would approached Japonese No or Kabuki theater (The small string and harpsichord period-instruments ensemble, Musica Florea, performs excellently...). ... It's different. It's exotic. It's European but from a culture wiped out by Romanticism - an unfamiliar beauty."
Angeli Primlani
The Prague Post, June 23-29/1999
"... V hudební oblasti měl festival bohatou nabídku. ... Mile překvapila také Musica Florea, a to v zemi, která stojí na vrcholu historické interpretace barokní hudby. Velmi se mi líbilo expresivní pojetí Marka Štryncla i hudba Jana Dismase Zelenky (hlavně Missa Sanctissimae Trinitatis). ..."
Mirek Černý o koncertech v rámci belgického festivalu EUROPALIA
Harmonie 3/1999
„ . . . ein Höhepunkt des Festivals war der prächtige Auftritt des Prager Ensembles Musica Florea, dessen viruose Spieltechnik und lebhaft-pointiertes Musizieren wohl auch den Fürsten der böhmischen Residenzen gefallen hätten."
Éva Pintér, Pressespiegel, 21.5.1997
"Pražské Rudolfinum opět zažilo jeden "velký večer". Po úspěšně nahrávce árií J. S. Bacha uspořádal soubor Musica Florea s Magdalenou Koženou menší turné, v jehož polovině zavítal do Prahy. ... Zvláštní uznání patří hráči na barokní hoboje, jímž byl Luc Marchall. I s obtížnějším oboe da caccia dokázal zpěvačce vzorně sekundovat. Podobně i Rudolf Linner, potvrdil jak obtížnost hry na přírozený lesní roh, tak i náročnost svého koncertantního partu, který ale zvládl se ctí. Každý z šesti Braniborských koncertů skrývá specifická technická úskalí. Oba koncerty ... (čtvrtý a třetí), zazněly v strhujícím tempu a plném nasazení všech hráčů ... První velký sólový recitál Magdaleny Kožené v nejprestižnějším pražském koncertním sále ... sklidil velký ohlas, uvedl do Rudolfina i méně známé Bachovy skladby v stylové interpretaci ..."
Marc Niubó
Harmonie 11/1997
"Letošní rok se nese ve znamení 250. výročí úmrtí Jana Dismase Zelenky. ... Také letošní festival Pražské jaro se připojil k zelenkovským oslavám dvěma koncerty. Na koncertě 21. 5. ve Španělském sále Pražského hradu zazněla Zelenkova Missa Sanctissimae Trinitatis - Mše Nejsvětější Trojice z r. 1736, jedna z pěti vrcholných mešních kompozic ... Ty jsou zajímavé (a také interpretačně obtížné) i tím, že prozrazují vliv tehdy moderních forem světské hudby - koncertu a opery. ... Vysoce náročný interpretační úkol byl svěřen souboru Musica Florea. ... Soubor má za sebou již několik významných uměleckých počinů. Jedním z nich je i loňská nahrávka Zelenkovy mše na CD pro firmu Studio Matouš, která získala letos v dubnu nejvyšší ocenění prestižního francouzského časopisu Diapason."
Helena Černá
Týdeník rozhlas č. 22, 5/1995
|
|